Po dvou zamračených a deštivých dnech, přišlo ráno s překvapením. Když jsem vylezl z auta a viděl, jak vršky okolních hor začíná pokrývat slunce, tak mi to hned zvedlo náladu. Původně bylo v plánu ještě chvíli spát, protože v sedm ráno jsem dobrovolně vstávat neplánoval, ale počasí plány změnilo. Teprve svítalo, a tak jsem se rozhodl, že snídani a takové ty věci po ránu nechám až na parkoviště pod trekem. Při podledu na zamrzlá okna Anduly a při okolní teplotě kolem nuly se mi ani nechtělo snídani připravovat. Stačilo tedy přeházet pár věcí a oškrábak okna (jasně že kreditkou, škrabku jsem nenašel) a jelo se.

Přes benzínku do místa mezi dvě jezera Wanaka a Hawea, které se příznačně jmenuje „Neck“ (krk). Na parkovišti pod horou jsem si udělal snídani, během které začali prijíždět další lidé a většina z nich byla z Čech. Trek jsem měl vyhlídnutý už dříve, ale kvůli počasí se na něj zatím nedostalo. Je to výstup na vrcholek Isthums Peak (1389 m.n.m.), který se tyčí asi kilometr nad okolní krajinou a poté se dá pokračovat trekem Glen Dene Ridge dál po hřebeni, který je dlouhý přes třicet kilometrů. Výstup začíná mírným stoupáním k ohradám s ovečkami, které stojí na cestě, a až když se přiblížíte, tak vám uvolní cestu. Jsou jich tu obrovská stáda, a tak se dost často prochází „bílou“ pastvinou. Poté se začne stoupání přiostřovat a musíte nastoupat 900 výškových metrů na vzdálenosti 1,5km. Cesta je klikatější než had, ale je dělaná tak, aby po ní vyjely buginy, které mě během cesty nahoru míjely. Celou dobu se stoupá s výhledem na jezero Hawea a až když se přiblíží vrchol a vyškrábete se na něj, tak jsou vidět obě vodní hladiny, které jsou uměle zvednuty o 20m, aby mohly pohánět elektrárny dole po proudu. Na vrcholu pár fotek, svačina, pozdravit se s čechama, kteří sem také vylezli a vyrazit na již zmíněný trek po hřebeni.

Už od začátku bylo jasné, že trek nemůžu dojít celý vzhledem k tomu, že na vrcholu jsem byl někdy kolem jedenácté. Vyrazil jsem stylem co ujdu, to ujdu a ve tři hodiny se musím začít vracet, protože se už v šest stmívá. Cesta po hřebeni by se mohla zdát jako docela rovná, ale je to stále nahoru a dolů, takže úvodní výškový rozdíl si človék ještě minimálně jednou zopakuje. Výhledy ale opravdu stojí za to, zvlášť když je pěkné počasí a sluníčko se do vás pěkně opírá. Rozdíl mezi ranní a odpolední teplotou je docela veliký (alespoň tou pocitovou), ráno mráz a odpoledne teplo, že z vás teče řeka. Po pár výšlapech a sestupech jsem se dostal do nejvyššího bodu cesty, který je jen o deset metrů níže než úvodní vrchol a protože se už třetí hodina přiblížila, byl čas to otočit. Cestou byly místa, ze kterých jsem pořídil fotky, portože popisovat jaký byl výhled na okolní kopce a jezera podemnou, to snad ani nemá cenu. Prostě nádhera…takže raději koukněte do galerie 🙂 Za celou cestu po hřebeni jsem nikoho nepotkal, krom zmíněné buginy, která mě míjela i při cestě zpět.

Dolů jsem došel kolem šesté večer a bylo to akorát, protože už zbývala jen půl hodinka do západu. Celodenní výšlap se ani lépe povést nemohl. Ušel jsem asi 25km s celkovým stoupáním přes dva kilometry a nohám se už ke konci cesty moc šlapat nechtělo. A kam dál? Během cesty mi volali z vinice, na které jsem se předtím stavěl, že začíná vinobraní, a tak by pro mě měli nějakou práci. Večer jsem se tedy přesunul do městečka Cromwell, které je jen asi 40km od Wanaky a zítra od osmi se mám hlásit u vstupní brány.

Foto:

• http://kiwi.nechra.cz/isthmus-peak-summit-foto/