Další den ráno zvonil budík už před sedmou hodinou. Čekal mě totiž dlouhý den, který začínal asi dvousetkilometrovým přejezdem přímo na sever. Okolo největšího města na jižním ostrově do lázeňského městečka v horách, Hanmer Springs. Na cestě bylo docela rušno, protože tudy jezdí všechna auta která míří do Pictonu (jako já). Kratší a rychlejší cesta po východním pobřeží je totiž dlouhodobě uzavřena. Byla poničena velkým zamětřesením na konci minulého roku. Po třech hodinách jsem ale mohl zaparkovat u íčka v centru krásného Hanmer Strings.

Neměl jsem v plánu nic menšího, než výstup na horu Mt. Isobel. Trek jsem měl vybraný už z mapek na netu, ale pro jistotu jsem se stavil v infocentru pro aktuální informace a je dobře, že jsem tak udělal. Na spodní části summit treku (cesty na vrchol) se zrovna těžilo dřevo a tak byla cesta uzavřena. Dostal jsem ale radu, abych to obešel po dalším treku, který se napojuje asi v polovině cesty na výstupovou trasu na vrchol. Po krátké jízdě po štěrkové cestě jsem dorazil na parkoviště a zabral poslední volné místo.

Cesta na vrchol tedy vedla přes trek zvaný Waterfall (Dog Stream) a jak již název napovídá, cestou potkám vodopád. Od parkoviště šla cesta lesem přes šutry kolem potůčku (to je ten Dog stream), takže nebylo ani moc vedro, ale jen do chvíle, než se začalo stoupat do kopce. Po pár esíčkách v lese a asi dvou přechodech přes lávku, začnou strmé schody, které končí pod slibovaným vodopádem. Ten padá z fakt velké výšky, takže je to parádní masážní sprcha, ve které se dá zchladit. Cesta k vodopádu zabrala asi hodinu a překonal jsem cca 500 výškových metrů, takže jsem byl něco přes 300 metrů pod vrcholem.

Po půl hoďce lenošení a odpočinku dorazila skupinka asi deseti lidí, kterou jsem předbíhal na začátku, a tak bylo na čase dorazit ten zbytek cesty. Ta pokračovala přes ‚spojku‘, která mě zavedla na původní trasu výstupu, jejíž spodní úsek je zavřený. Spojka to ale byla docela pekelná a dost rozbitá. Stoupala strmě po kraji kopce, kde předtím byly nějaké sesuvy, takže části byly zavalené bahnem. Po pár minutách jsem se dostal z lesa a napojil se konečně na původní trek, který vedl asi v metrovém korytě (vymletý od vody) a hlavně mimo les (ten jsem nechal pod sebou), takže bylo vidět na okolní krajinu. Na vrchol to už měla být hračka, ale trochu mě zarazili lidi, kteří se krčili pod skalkou, těsně před hřebenem. Ptal jsem se jestli je vše ok a oni že jo, ale na vrchol že nedošli, což mě zarazilo protože ten se nacházel asi kilometr po hřebeni, takže byl nadohled.

Bylo docela teplý den, takže v těch tisíci metrech akorát na triko a na nebi jen pár mráčků. Na předpověď se dívám docela často, ale jeden údaj jsem moc nesledoval (když jdu na trek). Ano hádáte správně, je to vítr. Po přehoupnutí přes hřbet na druhou stranu, jsem udělal zase pár kroků zpět a bylo mi jasné, že chůze v tomhle větru bude asi parádní zážitek. Vytáhl jsem hůlky (bez nich by to asi fakt nešlo) a zapnul všechny popruhy na batohu. Právě ten se totiž ukázal jako největší potíž. Jak je veliký, tak se do něj poryv větru opře a přetočí vás, takže se musí jít bokem, čelem k větru. Asi po sto metrech (nevim jestli se tomu dá říkat chůze), jsem se schoulil za velký kámen na hřebeni a plazil po čtyrech a přemejšlel co dál. Nejprve popadnout dech (v tom větru se skoro nedalo dejchat), pak podotahovat všechny pásky na batohu aby byl co nejmenší, zavázat konce tak, aby mě furt nešlehany do obličeje a protáhnout hůlky aby se šlo pořádně zapřít.

Kde to šlo tak jsem se snažil skrýt za hřeben a každých asi sto metrů jsem si lehl na zem, aby jsem si odpočinul a nabral dech na další postup. Muselo to vypadat komicky, ale jinak to fakt nešlo, nakonec jsem tenhle poslední úsek šel asi hodinu. Nejhorší ze všeho byly nárazy větru v kombinaci s volným kamením po kterém se šlo a také fakt, že závětrná strana končila srázem dolů. Na vrcholu Mt. Isobel ve výšce 1319 m.n.m. jsem se snažil udělat nějakou fotku, ale šlo to jen tak, že jsem se nalepil na trojnožku (která označovala vrchol) a pár jich cvakl. Za skalkou pod vrcholem jsem strávil asi hodinu a půl a čekal co udělá vítr a kochal se výhledem. Času bylo dost a cestu která me čekala dolů jsem již znal. Musel jsem se totiž vracet po stejné, jako jsem stoupal.

K večeru se vítr „trochu“ zklidnil a já se vypravil zpět. Cesta přes větrnou hůrku už nebyla tak hrozná (možná jsem si zvykl). Na vodopádu jsem se zastavil jen na skok a pokračoval na parkoviště, kde mě už nedočkavě vyhlížela osamocená Andula. Protože bylo už dost hodin, tak jsem přejel jen kousek a zaparkoval na přespání na parkovišti u města. Přestože trek měl jen něco málo přes dvanáct kilometrů, tak mi trval asi pět hodin a večer sem byl hrozně utahanej. K večeři byl jogurt a kompot, na vaření nezbyla energie a před západem slunce jsem už dávno spal.

Foto:

• http://kiwi.nechra.cz/cesta-cromwell-picton-foto/