Velikonoční pochod pro mě začal už vlastně v pátek, kdy jsme měli v práci volno. Počasí bylo hodně špatné, a tak jsem se rozhodl jít jen krátký trek Mt. Koinga, z jehož vrcholu měl být krásný výhled dolů na řeku Clutha River, která plynule přechází do jezera Dustan. Vyrazil jsem tedy až odpoledne a na cestu jsem měl vyhrazeno maximálně tři hoďky, protože pak už je tma. Vrcholu jsem dosáhl asi za hodinu a odtamtud byl zamlžený výhled ne jen na jezero ale i na protější stranu, směrem do hor. Vedla tam stará cesta, která končila na protějším hřebeni. Po návratu jsem se podíval do mapy a zjistil jsem, že za hřebenem je trek, ke kterému vede rozbahněná štěrková cesta. Vzhledem k tomu že Andula tyhle cesty moc nemusí, tak jediná možnost jak se tam dostat bylo pěšky, a plán na velikonoční pondělí byl na světě.

V pondělí jsem se probudil do studeného, mlhavého rána a při pohledu nahoru na kopce moc důvodů k radosti nebylo. Mraky končily ještě níže než v pátek, ale předpověď slibovala sluníčko. Protáhl jsem si tedy snídani a vyrazil až někdy okolo desáté dopoledne. První úsek byl shodný s mým pátečním, takže po treku Mt. Koinga nahoru do prvního sedla. Během cesty se mraky roztáhly a slibované sluníčko začalo pěkně hřát. Druhý úsek byl zajímavý, protože tam nevedla žádná značená trasa, a tak jsem se držel staré zarostlé cesty mezi keři. Stoupání na hřeben dalo pořádně zabrat, ale výhledy stály za to. Celá horní plošina byla pokryta skalnímy výstupky, které měly nejrůznější tvary. Na pár se jich dalo u vylézt, tak jsem je asi hodinu prolejzal, přelejzal a podlézal 🙂

Dál jsem pak pokračoval po treku Kanuka Loop, který traverzuje do dalšího údolí, kam vede již zmíněná „nesjízdná“ cesta a na jeho konci jsou staré důlní štoly na zlato. Trasa kličkuje mezi keři a občas se naskytne výhled na řeku, která kličkuje dole pod vámi a kolem ní vedou vinice a zelené parky. Není divu že se tam natáčely záběry pro film Pán Prstenů. Musel jsem ale přidat do kroku, protože času moc nebylo. Sice jsem měl v batohu jako již tradičně čelovku, ale jít zpět po neznačené cestě a po stráni, kde každou chvíli je nějaká skalka, se mi moc nechtělo.

V nejvzdálenějším bodě mé cesty jsem narazil na slibované štoly a také na Ghost City (město Duchů). Vypadalo to tu jak u nás u německých hranic. Z domů zbyly jen základy a většinou ještě krb a komín. Byli to domy horníků, co tu kutali zlato, které ale cca před stopadesáti lety došlo. Šachty jsou hluboké tak, že když do nich hodíte kamínek tak padá pět sekund, než cinkne o dno. Většina z nich má na sobě mříž a je tam i informační cedule, kde je uvedeno k čemu sloužila. Cedule jsem si ale číst nestíhal (mám je vyfocené), protože času už bylo fakt málo. Po prochození velké části cestiček mezi dírami jsem nabral směr domů (tedy k Andule).

Cesta zpět vedla spodem údolí a okolí bylo úplně jiné než na svahu vedle. Všude kolem stromy a po suché krajině, jak tomu bylo celou cestu směrem sem, ani památky. Protože jsem se musel dostat přes stejný hřeben, přes který jsem přišel, tak na konci bylo strmé stoupání do známé krajiny s keři a skalkami. Slunce už se nebezpečně blížilo k západu, a tak jsem zpět nešel stejnou cestou, ale vzal jsem to prostě rovně dolů ze svahu. Nakonec sem se ještě musel přehoupnout přes poslední kopec, na kterém jsem už byl při pátečním treku a ze kterého jsem cestu dolů dobře znal. Přišel jsem nahoru akorát pár minut před západem slunce, a tak nastal právě ideální čas si otevřít velikonoční pivo a kouknout se na úžasný západ. Poslední kilometry jsem už došel s čelovkou a těžkýma nohama. Byl to moc fajn den během kterého jsem ušel skoro 25km, nastoupal přes 1500 metrů a trvalo mi to 8 hodin. K večeři byla vajíčková pomazánka s rozpečenou bagetou a na závěr i pár kostiček čokolády.

Foto:

• http://kiwi.nechra.cz/cromwell-treky-foto/