Na závěrečné grilovačce jsme se s pár lidma domluvili, že další den zkusíme výstup na nejvyšší horu v okolí. Mont Pisa měří 1963 m.n.m. a je možné si vybrat asi z pěti přístupových cest. Volba padla na jednu z kratších variant, ale i tak měřila asi 18 km s převýšením více jak 1600 metrů.

Dole pod kopcem jsem se trochu obával jak to bude s časem, protože jsme začali stoupat až po desáté hodině. Naštěstí partička šla docela svižně za mnou, takže už po čtyřech hodinách jsme dosáhli větrného vrcholu. Během výstupu jsme přešli přes soukromé pozemky až do míst, kde přestala být zelená tráva a všude bylo jen kamení. Také se musí překročit pár potůčků a poslední kilometr bojovat s dost silným větrem. Vrchol byl součástí náhorní plošiny, takže to byl vlastně kus skály, který čněl asi do výšky deseti metrů nad terénem.

Po pár fotkách, snědení čokolády a přemrznutí rukou jsme vyrazili na cestu zpět, která vedla po té samé trase. Sluníčko se začalo schovávat za mraky, a tak přišla vhod i ta bunda co sebou všude tahám. Ke konci se začalo už stmívat, ale tentokrát čelovka zůstala v batohu, protože jsme těsně před setměním dorazili k autům.

Cestou jsme probírali zážitky, co kdo vyšel a kam se chystá. Hodně lidí ještě nebylo na západním pobřeží, kam se teprv chystají, a tak dostali varování před muškama. Taky jsem byl překvapen jak to zvládly dvě holky co s náma šly nahoru. Přeci jen toho stoupání tam bylo dost a i já jsem ke konci cítil nohy (jako z chození, né že by mi smrděly, i když…).

Bylo to parádní zakončení mého měsíčního pobytu okolo městečka Cromwell. Nastal čas se posunout dál a vydat se na dlouhou cestu, která má přes tisíc kilometrů, do hlavního města…. opět do Wellingtonu.

Foto:

• http://kiwi.nechra.cz/cromwell-treky-foto/