Cesta na sever začala už brzy ráno. Snídani jsem si dal na mém oblíbeném místě u městečka Cromwell, kde jsem strávil posledních několik týdnů. Poté ještě zbývalo zajet na benzínku (na jižáku nikdy nevíte kde bude další) a nakoupit nějaké to jídlo. Po cestě je totiž jen jedno veliké město, ve kterém jsem se stavovat nechtěl (je to totiž největší staveniště na Novém Zélandu).

Protože z tohoto směru jsem na Christchurch již jednou s Léňou jel, zvolil jsem sice o něco delší, ale hlavně jinačí cestu. Začátek byl stejný, přes Lindis Pass a pak mezi poly s obrovskými zavlažovacími systémy. Je to vlastně trubka ve vzduchu, která je na jednom konci přidělaná v zemi a na druhé je kolo. Kolo obepisuje půlkruh a z trubky stříká voda, takže pole není čtvercové ale půlkruhové. Vtip je v tom, že trubka je dlouhá asi dvěstě metrů a pole jsou obrovská. Působí to trochu zvláštně, ve vyprahlé krajině jsou zelené kruhy, přerušené silnicí uprostřed.

Místo abych pokračoval dál směrem k nejvyšší hoře Nového Zélandu Mt. Cook (a kolem krásných jezer Pukaki a Takepo), odbočil jsem směrem na východní pobřeží. Po pár kilometrech mě čekalo zpestření dne. Protáhnout záda a nohy jsem se vydal do okolí jezera Banmore, se stejnojmennou přehradou.

Banmore Dam je největší vodní (vnitrozemní) elektrárna na Novém Zélandu. Její hráz je asi třičtvrtě kilometru dlouhá a má výšku přes sto metrů. Je to jedna z osmi elektráren na řece Waitaki. Kolem jezera a elektrárny jsou „kopečky“ a na jeden z nich jsem se vypravil.

Už na parkovišti mi bylo divné, proč lidi vychází z lesíka s igelitkami. Myslel jsem si, že je prostě mají místo batohu, ale hned po vstupu za bránu jsem pochopil proč. V lesíku kterým procházely stezky bylo tolik hub, že si člověk musel vybírat místo kam stoupnout aby je nerozšlapal. Hned mě napadlo že by byla paráda si je udělat na pánvi, obalené v mouce, pěkně do křupava. Zároveň jsem si také vzpomněl na deset nejnebezpečnějších věcí na Novém Zélandu, mezi kterými byla i otrava houbami. Vzhledem k tomu, že poznám maximálně klouzka a bedlu, jsem si musel nechat zajít chuť a pokračovat dál. Po výšlapu na nejvyšší bod se přede mnou objevilo skoro celé jezero, které má různé zátoky a tak vypadá jak chobotnice. Výhled mě doopravdy překvapil, protože se o něm nikde nepsalo a možná i proto turisté chodili jen dole pod repliky hodinek prodej kopcem (navíc sbírali ty houby). Po pokochání a pár fotkách jsem prošel celou jednu stranu  jezera, a tak se z výletu na hodinu stal celodenní trek. Strávil jsem tam asi 4 hodiny a pak ještě běhal chvíli po hrázi a kolem ní. Vůbec se mi nechtělo do auta, protože mě čekala cesta až do pozdních hodin, která skončila až ve free kempu u východního pobřeží.

Další den jsem si pospal a poté se přesunul až pod Christchurch. Udělal jsem pár zastávek, abych se podíval na oceán (přece jen jsem ho už nějaký ten pátek neviděl) a zbytek dne jsem se flákal v kempu u jezera Ellesmere na pozemku jacht klubu. Měl zde svou ceduli i windsurfing na to z jaké části břehu je povoleno vyjet na vodu. Šel jsem brzo spát, protože další den mě čekalo vstávání v šest hodin ráno. V plánu byl další dlouhý přejezd, zakončený výšlapem, kam jinam než na nejvyšší okolní vrchol.

Foto:

• http://kiwi.nechra.cz/cesta-cromwell-picton-foto/