Dobré ráno……
Ráno jsme se probudili do zcela modré, úplně vymetené oblohy, až se nám tomu po čtyřech deštivých dnech nechtělo skoro uvěřit!
A tak nás čekala cesta plná středních treků na vodopády, maják, šli jsme se podívat i na díru v zemi uprostřed pastvin, neboli Jacks Blowhole, opět na vodopády a čekala nás cesta až skoro na úplný jih, kde jsme pak přespali. Opravdu stojí za to navštívit Nugget point, Matai vodopády nebo Purakaunui vodopády, fotky opět v galerii. Byl to takový den z auta, projít se, pokochat se, do auta a přejet a zase z auta, projít se, pokochat se a do auta a přejet. Ale bylo to moc pěkné, aspoň vodopády byly velké po těch deštích.
Druhý den ráno jsme vyrazili na nejjižnější bod Nového Zélandu, a to na Slope Point. Kde jsme museli projít po poli kolem stáda krav ovcí až na samý okraj této země. Vyhlíželi jsme Antarktidu, ale bohužel jsme ji nezahlédli. Prý ještě jižněji, než jsme my je jen Ohňová země a výběžek v Chile, ale i tak jsme stále dost vysoko na to, abychom ji zahlédli, vždyť jsme opačně na úrovni Balatonu😂
Ale protože bylo sluníčko a krásný den užívali jsme si dalších výhledu a pohledu na ledové moře a zálivy, skály, pláže atd až jsme dojeli do města Bluff. Tam jsme navštívili námořnické muzeum za 3NZD a šli jsme se podívat k rozcestníku Stirling point, kde je řetěz, který zde vytvořil umělec Russell Beck. Tento řetěz končí v moři a na Stewartově ostrově, který je kousek odtud zase symbolicky vystupuje na povrch jakoby s Novým Zélandem byl spoután. Symbolizuje maorskou legendu, podle níž je Jižní ostrov Nového Zélandu kanoe a Stewartuv ostrov jeho lodní kotva.
Dál jsme navštívili městečko Invercargill, ale jen ta narychlo, jelikož už byl večer a pokračovali jsme spát asi 30km za Invercargill na pláž.
Druhý den ráno opět sluníčko, udělali jsme si snídani, šli se projít po pláži, kde nás napadl super nápad. Našli jsme si kulaté kameny a hráli jsme petanque. To byla sranda. Pak jsme pokračovali dál až k nejdelšímu lanovému mostu na Novém Zélandu. Odtud už byly kousek jeskyně, které jsme si nemohli nechat ujít. A plán na odpoledne byl vymyšlen.
Jeskyně byla dlouhá cca 300m, doporučená doba průchodu cca 40min a déle. Vybavení — hlavně čelovka, my jsme si vzali jen triko, kalhoty a pevné boty a vydali se objevovat podzemí. To, na co nesmíte u nás v krasových jeskyních nikdy sáhnout, tak tady jsme museli jinak bychom spadli. Jeskyně jsme měli jenom pro sebe (může se tam min ve dvou). Prolézá se úzkými štěrbinami mezi šutry, občas se musí i pokolenou, jelikož je možný jen úzký průlez, a jako bonus na závěr se jde přes bazének, který raději netuším jak je studený a hluboký, který je možné obejít jedinou cestou, a to přes římsu kolem něj, kde jediný špatný krok znamená odzkoušení si minimálně teploty vody. Ale vše jsme zvládli a byl to zážitek! Vylezli jsme v pořádku zdraví, trošku špinaví, ale nadšení!
A jeli jsme přespat k lanovému mostu a vymyslet jak naložit se zítřejší cestou do očekávaného Fiordlandu! Bohužel vyvěšujeme tento příspěvek trošku se zpožděním, jelikož ty internety tady dole vážně moc netečou….
Foto: