Už to bude skoro měsíc co jsem skončil svou první práci na Novém zélandu. Je tedy nejvyšší čas se s odstupem času podělit o zážitky z nekonečných řad na vinicích Terra Sancta.

Práce jsi mne našla vlastně náhodou. Díky Léně, která mi poslala odkaz jsem brouzdal na po internetu a narazil na starší inzerát brigády, která by mohla vylepšit moji finanční situaci. Protože z mého aktuálního místa to bylo do Cromwellu jen asi padesát kilometrů, tak stačilo napsat dotaz, zda náhodou nepotřebují nějaký ten pár rukou na výpomoc. Pozitivní odpověď přišla hned druhý den.

Nástup byl v půl osmé ráno a po vyřízení papírování se šlo hned do pole. Partička lidí už tam od minulého týdne pracovala na sběru vína. Bylo jich tak patnáct a nás pět nově příchozích se zaučilo během pár minut. Náplň práce byla jednoduchá. Do levé ruky hrozen a do pravé nůžky a šmikalo se. Každý ze střihačů měl asi dvacetilitrový kýbl, který postupně plnil a pár lidí chodilo mezi řádkama a vybíralo je. Ty se vysypavaly do velké nádoby (asi na tunu), která byla na konci řádku, zapojená za traktorem.

Překvapilo mě jaké bylo složení lidí. Nejvíce bylo Němců a Francouzů, také pár Španělů a Italů, jedna Kanaďanka a já. Díky tomu tomu se dalo docela dobře popovídat. Většinu témat tvořil fotbal, francouzké volby (zrovna probíhaly) a také jídlo, jeho příprava a vaření. Od Italů jsem se třeba naučil, jak dělají těstoviny. Každý měl mnoho zážitků z cestování po NZ, ze kterých se dalo inspirovat. Hodně lidí také pokračuje do jiných zemí ať už je to Austrálie, Indonésie nebo Čína.

Každý den se stříhalo od půl osmé od rána do setmění, nebo do té doby, než se naplnil denní limit. Nesmělo se totiž sebrat více než se stačilo ten den zpracovat. Přestávky byly většinou dvě, kolem 11 a pak na oběd kolem půl druhé (30min, neplacená). Standardně se tedy dělalo kolem 9 hodin a plat byl cca 17NZD za hodinu (kolem 290Kč). Pracovalo se sedm dní v týdnu, ale kdo chtěl pauzu stačilo to den předem oznámit.

Práce nebyla fyzicky náročná, jen po sběru hroznů na malých keřících někdy bolely záda. Nejhorších bylo asi prvních pár hodin po ránu, kdy teploty byly kolem pěti stupňů a zároveň bylo pěkně mokro. To pak prsty v promočených rukavicích mrzly do té doby, než vylezlo sluníčko a donutilo nás zase pár věcí ze sebe sundat. Odpoledne bylo totiž kolem pětadvaceti stupňů, takže na mě docela teplo. Asi nejhorší byly dny kolem velikonoc. Pět dní v kuse pršelo, foukal vítr a v noci i mrzlo.

Během deštivých dní, kdy jsme byli celý den v pláštěnce, nepromokavé bundě a promočených botách hodně lidí odpadlo. Někteří na den, jiní na týden a další jsem pak už ani neviděl. Asi největší problém byl to, že po celém dni v mokru spíte v autě, ve kterém je vlhko a věci nemají šanci uschnout. Navíc pokud máte největší kuchyň na světě tak jako já (otevřené zadní dveře a vyklapnutý stolek s vařičem), tak je vaření kvůli větru a dešti docela náročné. Na teplou večeři a sprchu (o teplé ani nemluvím) můžete tedy zapomenout. Byl jsem rád, že se ohřál alespoň čaj a do auta přitom moc nenapršelo. Pokud tohle počasí trvá týden, tak vám moc do smíchu není, ale přežít se do dá (a pak že ten alkohol je zbytečnej :-)).

Po třech týdnech jsme se dostříhali až k poslednímu řádku a tím moje první pracovní zkušenost skončila. Vydělat peníze se tím dají a ani to není nějak extrémně náročné (když neprší). Je to prostě normální práce na poli. Poslední den byla dokonce i grilovačka s pivem, takže vzpomínky budou parádní.

Kdyby někoho zajímalo tak web je http://terrasancta.co.nz/. Kdyby jste se chtěli zeptat co jsme to trhali, tak to bylo bílé a červené​ a chutnalo to jako víno 😀 víc nevím.